Dělat, co mě baví ... nestačí, bohužel ne!

 


 

mf-dnes-01-1350hTo by asi chtěl úplně každý - aby jen dělal to, co je mu příjemné:)

 

Na jednom polštářku na trhu dekoračních předmětů byl nápis: "Štěstí není dělat v životě jen to, co nás baví ... ale dělat všechno, co musíme tak, aby nás to bavilo." Je to citát k zamyšlení:)

 

Jsme v napůl umělecké profesi - a tím to máme jiné i od účetních i od Blahniků. Protože kdybychom byli účetní, tak se od nás nečeká ta síla osobnosti, ta "jakože kreativita" - TY SEXY FOTKY .... v profesi účetní jde o to být solidní, spolehlivý, zorganizovaný (u nás tedy též - to je dlužno zmínit vehementně - ale je to v pozadí) a nemusí se demonstrovat, že v téhle zakázce jsem kreativně ušetřila na daních 100 mega tím, že ... a nemusí se to dokládat fotkama:)

 

V čistě umělecké profesi pak jde o to, stvořit dílo, které zaujme. A taková módní návrhářka to má oproti nám opravdu mnohem jednodušší v "business prosazování", protože ta, když si půjčí 300 000 Kč na svou první módní přehlídku, tak má šanci na sebe připoutat pozornost. Jenže my si za 300 000 Kč koupíme tak kuchyni a sedačku a ani nám nezbyde na pronájem toho bytu, kde to chceme fotit...:) Si děláme legraci, ale snažíme se tím přirovnáním naznačit, že "demonstrace našich schopností" je nutně financovaná penězi klientů. A nemalými. A navíc v tom ti klienti budou žít = budou to používat. Protože lze si představit, že je někdo velmi bohatý a má chuť se rozšoupnout a řekne "zde máš půl mega, vytvoř mi dílo" (nezapomeňme, že na tuto situaci ovšem platí podmínka - oslovený má silné renomé = je slavný) ... Jenže klient ještě může být schopen "bouchnout" půl mega za obraz, který mu visí v hale a nijak zásadně "mu neleze" do života, ale u celého domu do toho "prostě bude chtít kecat" (čest výjimkám, které mají několik bytů a už to neřeší, protože se nejedná o jejich hlavní byt / rodinné sídlo, ale spíš o vlastní hotelový pokoj).

 

Takže zpět k tomu "dělat, co mě baví" ...

 

Kdyby se ta definice vztahovala na situaci, že si doma dělám hezký interiér, tak by mohlo platit, že je člověk interiérová designérka a přitom nemusí mít klienty. Jenže to zní divně - ne? "Hele Marie, já jsem teď interiérová designérka - minulý týden jsem dodělala náš obývák." A ještě je tam jeden chyták. Obrázky vlevo nahoře jsou z obývacího pokoje Barbary - a ten by neměla takhle vyladěný, kdyby manžel půl roku před dokončením nedostal nečekaný roční bonus a nebyl tak tolerantní, že by jí je dovolil "rozfrcat". Není to o tom, že tam byly nějaké luxusní produkty z drahých obchodů - to fakt ne. Nejdražší prvek je centrální stropní svítidlo za 25 000 Kč - to byl asi největší "luxus" a cenově je vysoko pohovka za 70 000 Kč (ale to v obecných cenových rovinách nijak přepychový luxus není - samozřejmě to není cena IKEA, ale není to pohovka z Konsepti či Natuzzi ... byla malá a byla "jen" z Decolandu).

 

Ta konkrétní čísla uvádíme, protože jen, když se jde v příbězích do reálií, tak to může něco ilustrovat. A jde o to si ilustrovat, že interiér je prostě "drahá mrcha" ... protože i když ho celý celičký zařídíme z IKEA ... tak prostě nejsme v rovině tisícovek, ale stejně se dostáváme na stotisíce. 

 

Takže je možné mít prosperující business jiného rázu a z "našetřených peněz" postavit "zájezdní hostinec" a interiéry mu udělat sama a mít tak báječně krásné fotky, ale interiérová designérka si pak člověk může říkat tak ještě rok poté, ale pak to pomalu začne být trapné, že má člověk jediný návrh a ten se stal před rokem. Takže je to o jakési průběžnosti - chce-li člověk říci "dělám to" a ne jen "udělal jsem".

 

Vlastníte-li ovšem řetězec hotelů a měníte-li průběžně pokoje ... pak Vám "rodinný business" k prosazení se v této profesi postačí:) vzorem je nám Kit Kemp, která se vdala za majitele sítě hotelů a je jejich designérkou.

 

Takže "JEN" dělat, co mě baví ( občas a s jakýmikoliv výsledky) ... nestačí ... pojďme si to tak nějak odsouhlasit:) Je v tom prostě ještě něco jiného.