Úvod do ergonomie

 


 

sprchove-kouty

Ergonomie je nauka, která se usiluje odborně uchopit fakt, že každá lidská činnost, práce, odpočinek, pobyt v nějakém prostoru za jakýmkoli účelem, má určité podmínky, omezení, požadavky... Nejsou-li tyto podmínky splněny, cítíme se v daném prostoru nepohodlně.

 

Ergonomie zohledňuje, že v předklonu, v dřepu zabíráme více místa než ve stoje a při pohodlném sezení v křesle zabíráme více místa, než když sedíme na židli u stolu a píšeme. Ergonomie k tomu využívá ANTROPOMETRIE (zjednodušeně: vědy o rozměrech člověka), ale její záběr je širší, protože se nezaměřuje jen na tělo samotné, ale také na nároky prostoru pro člověka odvozené z aktivity, kterou v prostoru vykonává.

 

Pohodlí je velmi individuální kategorie a co se nám jeví jako pohodlné, není vždy ergonomicky správné. K tomu, abychom určili, co je ergonomicky správné, potřebujeme součinnost dalších oborů, například informace o populaci a jejích typických rozměrech (muž / žena / dítě). Neméně důležité jsou pak znalosti o rozměrech jednotlivých částí lidského těla a jeho pohybových možnostech a omezeních: kam dosáhne typický středoevropan, kolik prostoru zabere, když se posadí, když si lehne, na jak vysoké pracovní desce může krájet zeleninu a nepředklání se u toho tak, aby ho bolelo v kříži?

 

Cílem ergonomie je poznávat a cíleně řídit a ovlivňovat vztahy mezi člověkem a prostředím, ve kterém vykonává nějakou činnost.

 

Tento přístup se uplatňuje též v pracovním prostředí - má dopady nejen zdravotní a humanitní, ale i obchodní (efektivita činnosti).

 

Definice ergonomie z roku 2000 podle Mezinárodní ergonomické společnosti zní: “Ergonomie je vědecká disciplína založená na porozumění interakcí člověka a dalších složek systému. Aplikací vhodných metod, teorie a dat zlepšuje lidské zdraví, pohodu i výkonnost. Přispívá k řešení designu a hodnocení práce, úkolů, produktů, prostředí a systémů, aby byly kompatibilní s potřebami, schopnostmi a výkonnostním omezením lidí. Ergonomie je systémově orientovaná disciplína, která prakticky pokrývá všechny aspekty lidské činnosti. V rámci holistického přístupu zahrnuje faktory fyzické, kognitivní, sociální, organizační, prostředí a další relevantní faktory.”

 

Ergonomie je tedy nauka o vztazích mezi člověkem a vybavením jeho bytového nebo pracovního prostředí. Využívá poznatky z antropologie (kterou jsme již zmínili) dále pak z psychologie, fyziologie, biologie, ortopedie ... Dodržování ergonomických pravidel je důležité pro vytváření nejen esteticky příjemného, ale celkově harmonického prostředí.

 

Pomineme-li ergonomickou konstrukci nábytku, nejdůležitějšími oblastmi, kde se touto problematikou interiérový designér rozhodně musí zabývat, je kuchyně a koupelna. Zde je nutné z tohoto pohledu řešit taková témata, jako je výška pracovních ploch, výška umyvadla, umístění zrcadel.

 

 

 

 

Co všechno ovlivňuje pocity z interiéru

 


 

Picture34

V ergonomii nás tedy zajímají rozměry místností, jejich orientace (vůči světovým stranám) a světelné podmínky, kvalita podlahy, charakter nábytku – rozměry, šířka, výška, hloubka, logické návaznosti a propojení jednotlivých prostorů, a to všechno

vzhledem k osobnosti, která prostor využívá, jejím návykům, systému práce a odpočinku, výšce postavy, praváctví či leváctví. 

 

Picture33

  

 

 

 

 

 

 

 

 

Většina nabídky v obchodech má nejčastěji standardizované rozměry, nehledě na další ergonomická kritéria „předpokládá“ průměrnou postavu. Ale nejen lidé větší či menší postavy než je ta konfekční mají problémy, při plánování prostoru musíme vzít také v úvahu, že ho budou pravděpodobně sdílet partneři, muž a žena, kteří zřídkakdy bývají stejně vysocí.

 

Hezky na to pamatoval Adolf Loos, který například umisťoval do společného prostoru různé židle a křesílka, protože předpokládal, že každý odpočívá jinak a každý má jinou postavu. Problém sedacího nábytku, výšky zárubní a výšky dřezu jsou asi nejčastější.

 

V ergonomii má kromě rozměrů význam i osvětlení i barvy ... což jsou témata, která dále řešíme v jiné části studijních materiálů - pro celkovou úplnost představy o ergonomii je však dobré se jich zde alespoň lehce dotknout.

 

Celkové osvětlení prostor musí odpovídat nárokům prováděné činnosti, alespoň 10 % osvětlení v místnosti by mělo být zajištěno celkovým osvětlením. Měli bychom pamatovat například na to, že některá svítidla zkreslují barvy, takže pokud rádi sedíme v křesle a prohlížíme si fotografické publikace, měli bychom si zvolit odpovídající osvětlení. Též bychom měli eliminovat zdroje velkého jasu a nežádoucí odrazy (lampa naproti zrcadlu, skleněné vitríně, televizi apod.).

 

Volba barev z ergonomického hlediska - některé barvy jsou pro určitý typ prostoru, kde se odehrává určitá lidská činnost, méně vhodné. To souvisí s psychologií barev.

 

 

 

 

Proč minimum a kdy být raději velkorysý/á

 


 

5Doporučené údaje v odborné literatuře se většinou omezují na stanovení minima.

 

Toto minimum je však často na pokraji „žitelnosti".

 

Ve výjimečných případech je samozřejmě možné „sáhnout" po minimu, ale měli bychom mít stále na paměti, že by to mělo být jen v situacích, které jsou něčím výjimečné – nejčastěji lze minimální rozměry ospravedlnit nízkou častostí vykonávání určité aktivity.


Možná jste někdy bydlel/a v apartmánu, který se sice tvářil, že má plnohodnotnou kuchyni a disponoval dokonce pečící troubou a mikrovlnkou, ale přesto byl pohyb v kuchyni nepříjemný, věci se nevešly na pracovní desku a bylo těžké tu uklidit.

 

 

Mrkněte na fotografii č. 42 na tomto odkazu ... je zde kuchyně, která patřila k apartmánu, kde jsme nedávno pobývali. A vidíte zde "půlkový" dřez a "půlkovou" varnou desku. Takže se kuchyně tváří, že je plně funkční - i když v sobě má vlastně "neplnohodnotné" prvky.

 

Nechtějte vidět ten "bordel", který jsme tam měli, když jsme chystali snídani (oběd ani večeři jsme tam nepojídali). Na pracovní desku se vůbec nic nevešlo, umýt meloun ve dřezu byl nadlidský výkon.


Nedostatek místa k odložení věcí, k projití kolem nábytku, nesnadnost otevírání skříněk ... to všechno jsou věci, které mají vliv na lidskou psychiku a ačkoliv si to velké množství lidí nechce připustit, tak platí, že modelace prostoru a zejména "volnost" pro položení, odložení, pohyb ... ovlivňuje naše pocity ... zda jsme v pohodě a je nám fajn, či zda nás něco stresuje a vytváří vnitřní neklid.



A proč jsou čísla v publikacích či případně normy stavěny na minima?


→  Protože prostor je v dnešní době velký luxus a většinou je třeba spíše řešit, jak novým domem zastavět co nejméně plochy a jak vytvořit co nejvíce pokojů (a iluzi velkého bytu prezentovaném v inzerátu) na co nejmenší ploše. 

 

→  Protože norma má regulační charakter, účelem normy je hlídat příliš „ekonomické" uvažování, které by vedlo k úplným nesmyslům - tudíž je postavena tak, aby definovala nepřekročitelné minimální požadavky.

 

Ne všechny ergonomické rozměry jsou však podchyceny normou. Jedná se spíše o výjimky. Velká většina ergonomických parametrů interiéru je tedy v rukou investora .... a tedy potažmo interiérového designéra (pokud si jej investor najme).


Interiér na obrázku vlevo nahoře je z luxusního lodge v Jižní Africe a máte zde dvě židle u kulatého stolku, který se tváří, že je jídelní. Večeřet bychom ale asi u něj nikdo nechtěli. No a hosté lodge též nemusí ... ti večeří v restauraci a terase:) Takže ten stolek je spíš interiérov dekorace pro zaplnění prostoru a pak nevadí, že je to takový "prťousek". 


 

Minimum, optimum a komfort

 


 

slide0035 image019

Minimum či maximum - toto jsou extrémní hodnoty, přes které by interiérový designér neměl nikdy jít, ani ve velmi stísněném prostoru, ani ve výjimečné situaci.

 

OPTIMUM - toto je hodnota, kterou by se interiérový designér měl snažit použít, nejedná-li se např. o kompromis mezi dvěma funkcemi místnosti či o velmi stísněný prostor.

 

Komfort - toto je hodnota, která umožňuje opravdové pohodlí. Někdy je dobré si uvědomit, že větší rozměry nemusí nutně znamenat větší komfort – např. v kuchyni. S hodnotou „komfort“ dále v textu nepracujeme, neboť práce interiérového designéra se v dnešní době, kdy každý metr čtvereční představuje malé jmění, většinou odehrává na úsečce mezi minimem a optimem, za které často musí bojovat i s klientem, který by do místnosti chtěl dostat ještě více nábytku (či úložného prostoru).

 

Picture101

 

 

 

 

 

 

 

 

Použití doporučených rozměrů se také řídí tím, zda se např. průchod (tj. řešený aspekt místnosti) nachází v často využívaném prostoru či v nějaké málo používané situaci. Příkladem může být dostupnost některých židlí u jídelního stolu – ty méně používané, nemusí být tak dostupné či průchod ke stolku s květinami, kam se chodí pouze s konvičkou na zalévání jednou týdně.

 

 

V této souvislosti je důležité zmínit pojem KOMUNIKAČNÍ TRASA, což je nejfrekventovanější trasa, kudy se prochází místností. Z komunikační trasy je dobré vycházet, když si kreslíme půdorysné rozvržení místnosti. Kde se chodí --- chceme volnost pohybu a ne překážky. A též platí, že kde se chodí, tak tam není klid ... takže nespočineme, neuvolníme se.

 

 

 

 

Omezující nepříjemné pocity

 


 

Picture39

V rámci ergonomie se zabýváme i pocity omezení.

 

Příkladem nepříjemně vnímaného omezení je překážka ve formě předmětu přímo proti vchodu do místnosti, který vcházejícího člověk nepříjemně zbrzdí. Otevírají-li se dveře do místnosti, je minimální vhodná vzdálenost překážky 150 cm. Stejná hodnota platí i pro minimální vzdálenost člověka nacházejícího se např. na židli takto blízko od vchodu – bližší vzdálenost může způsobovat pocity ohrožení, neukotvenosti / neklidu.

 

Jako omezení může člověk v interiéru vnímat např. i poličku nad hlavou při sezení či ležení. Při umisťování takových poliček je dobré vyzkoušet vstávání z pohovky či postele a zajistit dostatečný pocit prostoru nad hlavou. Potřebný prostor nad hlavou je pro dobrý pocit vyšší, než by byla jen čistá výška, aby o ni pohybující se člověk nezavadil.

 

Podobně opatrní bychom měli být při řešení podkrovní místnosti, kde můžeme chtít umístit sprchu, vanu či postel pod šikminu střechy a opět je třeba zajistit, aby nevznikl pocit omezení při využívání těchto prostor. Ergonomie dbá i na pocity z prostoru nad hlavou ... ale též i skříněk nad hlavou lidí sedících na pohovce.


Ergonomie se kromě rozměrů zabývá i celkovými vztahy člověka a jeho nejbližšího okolního prostoru. Příkladem takového vztahu mohou být pocity člověka sedícího hned vedle dveří či zády ke dveřím, nepříjemný pocit z příliš blízké vzdálenosti k neznámému člověku apod. Tyto momenty nabývají důležitosti zejména při řešení jídelního stolu, ložnice či pracovny:

 

→ lůžko v ložnici velmi blízko dveřím do místnosti není příjemné

 

→ židle u psacího stolu zády k hlavnímu vchodu do místnosti není příjemná

 

→ sezení vedle neznámého spolustolovníka (kterého zrovna nechceme ten večer svést) v příliš těsné vzdálenosti také není příjemné

 

 

Určité vzdálenosti mezi osobami jsou akceptovatelné v rodině, jiné jsou třeba, jednáme-li s cizí osobou. Každý člověk a kultura má jiné nároky na velikost tzv. osobní zóny. Ne náhodou se pohovce šíře 150 cm říká „love seat" – sezení pro zamilované. Odečteme-li totiž od 150 cm područky, které jsou u moderních pohovek většinou 25 cm, dostáváme se na 100 cm šíře sedací plochy, což je 50 cm pro osobu. Za optimální velikost pohovky pro dva nedotýkající se jedince se považuje 180 cm – tedy 65 cm pro každého. Při šíři pohovky 150 cm tedy dochází k dotýkání, které nemusí být pro všechny situace vhodné.

 

Dalším příkladem nižších čísel pro rodinu je stolování. Rodina u jídelního stolu může sedět „více natěsno", neboť členům nevadí se dotýkat. To samé může platit mezi přáteli. Naopak formálnější stolování by mělo umožnit určitý odstup.

 

Zajímavé je, že když je omezení velmi patrné ... např. pohovka je umístěna ve výklenku jako tomu bývalo v secesi ... člověk to snáší lépe, než když je omezení nepřiznané. Když víme, že se bude protahovat mezi lavicí a stolem, snášíme to snáze, než při problémech s odsunutím židle. U lavicového sezení u jídelního stolu ... je nám tak nějaké přirozené, že na lavici se celkem zvesela zasoukáme. Když odsunujeme židli, podprahově toužíme po více prostoru. U pohovky ve výklenku zase rovnou vidíme, že budeme "v jeskyňce" a to může být příjemné ... protože "jeskyňka" vytváří pocit "zachumlání". A půjdeme si tam tedy sednout s tím, že už dopředu počítáme, že je to "něco za něco". 

 

S tímto tématem souvisí ještě jedna věc ... průsvitné židle. Hodně lidí má pocit, že když řeší malý prostor, tak mu pomohou průsvitné plastové židle. No - na oko ano ... opticky bude prostor působit prázdněni = volněji. Fyzicky ale volnější nebude. A překvapivě lidské pocity tyhle šalby věru rády nemají. Při stolování člověku totiž moc nepomůže, když židli nevidí, spíš ho "štve", že se k ní složitě "prokousává", případně mačká se se spolustolovníky či o nohu stolu. 

 

 

 

 

Prostor pro člověka

 


 

zasuvkyErgonomie tedy nepracuje jen s rozměry nábytku či jiných zařizovacích předmětů, ale též i s rozměry PRÁZDNOTY.

 

Příkladem může být potřebné volné místo pro člověka v šatně. 

 

Při dimenzování šaten totiž nesmíme zapomenout na to, že pro osobu vysunující zásuvku musíme v prostoru ponechat místo - v šatně, kde jsou skříně jen na jedné straně je to 60 cm a v šatně, kde jsou zásuvky proti sobě je to 40 cm (protože se prostě nepočítá s tím, že si člověk bude často stoupat mezi dvě vysunuté zásuvky najednu).

 

Pokud budeme uvažovat hloubku šatní skříně 60 cm a pro obsluhu dalších 60 cm, pak se dostáváme k minimální šířce místnosti = 120 - 130 cm.