Komunikační trasa a průchody

 


 

Picture31Komunikační trasa většinou vede z místnosti do místnosti nebo mezi významnými body místnosti – typickým příkladem bude průchod mezi kuchyňskou linkou a jídelním stolem.

 

Komunikační trasy mají různé stupně vytíženosti a při plánování uspořádání místnosti by měly být všechny komunikační trasy brány v potaz. Ty nejhlavnější by měly dostat velkorysé šířky.

 

Na téma komunikační trasy navazuje ještě jedno důležité téma, které je spojeno se zónováním prostoru (zónování = základ plánování prostoru).

Zóny rozlišujeme zejména dvě:

•          klidovou

•          a komunikační

 

Komunikační zóna se nachází kolem frekventovaných komunikačních tras a není např. vhodná pro umístění křesla pro čtení či psacího stolu. Naopak centrálně umístěný jídelní stůl může být celkem úspěšně komunikační zónou „obtékán", ale je dobré, pokud se tak děje v dostatečné vzdálenosti od stolovníků.

 

Nyní si uvedeme příklady různě komfortních hodnot - u průchodu pro pohyb člověka.

 

A pro začátek vezmeme takový průchod, kde je "úzké" místo je do výše pasu.

 

Pokud zvolíme takový, který můžeme považovat za „málo namáhaný" = nechodí se tudy příliš často (rozhodně nesmí být v komunikační zóně), může být 60 cm.

 

Příkladem průchodu ve výši pasu, který je velmi namáhaný (tedy je na frekventované komunikační trase), je průchod kolem kuchyňského ostrůvku – zde je velmi nutné zajistit, aby se procházející člověk necítil omezen - za minimum lze považovat 80 cm, ale měli bychom se snažit zajistit alespoň 100 cm – prostor pak dýchá a i esteticky je pak místnost kvalitnější.

 

Pokud se pak jedná o průchod mezi vysokými stěnami, lze za dostatečný považovat průchod šíře 90 cm. Tím se ale myslí čistě průchod – tedy spíše pohyb na nefrekventované chodbě. Pokud je ovšem průchod mezi dvěma vysokými stěnami umístěn na frekventované komunikační trase, je třeba zajistit průchod alespoň 100 cm. Dále záleží, kolik se v daném průchodu typicky míjí lidí. Pro relativně bezbariérové vyhnutí se dvou osob v chodbě potřebujeme alespoň 110 cm. Toto číslo je ale stále pocitově dosti stísněné a chceme-li dosáhnout pocitu vzdušnosti, měli bychom průchod zvětšit alespoň na 130 cm.

 

Za minimální rozměr pro šíři chodby, kde se lidé často pohybují a procházejí vedle sebe, se považuje 150 cm – toto se ale vztahuje už spíše k prostorám „nedomácím". Typická šíře hotelové chodby je právě zmiňovaných 150 cm.

 

Při průchodu úzkým místem mezi dvěma vysokými stěnami (např. roh místnosti a roh vysoké skříně) potřebujeme méně, protože se nejedná o souvislý průchod, ale jen o jeden bod – minimum je tedy 80 cm.

 

Pokud se jedná o jednorázový moment průchodu mezi předměty, kde na jedné straně je předmět maximálně ve výši pasu, lze za minimální dokonce považovat průchod šíře 60 cm. Pokud je ovšem tento průchod umístěn na frekventované komunikační trase, je třeba zajistit průchod minimálně 80 cm a opět se nejedná o příjemnou hodnotu, ale jen a jen MINIMÁLNÍ.

 

Dalším momentem, kde se částečně jedná o průchod, je rozestup paralelních kuchyňských sestav či sestavy u stěny a ostrůvku. Pokud v kuchyni pracuje pouze jedna osoba, pak je vhodnější rozestup přizpůsobit jejím dosahům, aby nemusela překonávat zbytečně velké vzdálenosti. Pokud v kuchyni pracuje více osob, je třeba, aby se mohli vzájemně míjet a nepřekáželi si, tudíž je třeba rozestup zvýšit.

 

V zásadě lze za minimální rozestup považovat 90 cm, za nejběžnější 110 cm a za maximální při zachování „dosahovosti" 120 cm.

 

 

 

 

 

Zónování

 


 

slide0050 image061Nyní si projdeme si dvě cvičeníčka na zóny


První příklad ukazuje, že pohovkové sezení zvítězio v souboji o nejklidnější zónu - chráněná záda / zákoutí. A jídelní stůl je typicky nejúpravnější část hlavního obytného prostoru a proto si "vysloužil" pozici proti vchodu = pěkný výhled při vstupu.


Druhý příklad ukazuje zajímavé propojení pracovny a obývacího pokoje - zejména funkci knihovny, která pro pracovnu vytvořila zákoutí - vymezila ji. 


Na obrázku vpravo vidíte skříň umístěnou do prostoru tak, že odstiňuje obývací pokoj od chodbičky a její záda tvoří stěnu obývacího pokoje. 


Doplňkové stěny lze v interiéru dělat buď sádrokartonem - více působí jako zeď, ale při jeho instalaci se hodně práší a je to velký zásah.


Když se stěna dělá truhlářsky (jako na obrázku vpravo), pak je to čistší proces, ale je to často dražší varianta a může působit provizorně - ne tak bytelně, jako kdyby tam byla stěna ze sádrokartonu.


 

 

 

Oddělování prostor

 


 

Picture39Prostory s různým nárokem na intimitu můžeme oddělovat různými cestami - nejen stěnou.


První možnost je určitě sádrokartonová příčka - děláme-li jich více a rozloží-li se náklady na dopravu na větší zakázku, pak se jedná o poměrně hodně levnou cestu. Minimálně je ale třeba počítat tak s částkou 10 000 Kč - menší zakázka se velmi obtížně uskutečňuje, protože řemeslníci ji nechtějí.


Druhá možnost je nábytek - to může být poměrně levná cesta, ale i dosti drahá (pokud budeme chtít uzavřené skříně ukotvené do stropu). 


Hezká ukázka je k dispozici ZDE.


Pokud se spokojíme s regály, pak může řešení být levné.


Oddělit prostor lze i v nižší výšce, než je "až do stropu" ... např. komodkou, na které stojí stolní lampa a knihy - zezadu k ní může přiléhat pohovka.

 

Samozřejmě je možné, použít i nepevnou stěnu - textil ve formě závěsu či japonské stěny. My jsme jednou použili japonské stěny na oddělení lehátek v lázních (pro zajištění intimity ošetřovaného). Doložili jsme si a zakoupili velmi drahý materiál - aby byl velmi pevný a plátky japonské stěny se moc nekomíhaly ... no, ale komíhaly se a komíhaly by se ještě dnes, kdyby se naštvané zdravotní sestřičky, které s nimi po čase ztratily trpělivost a přestaly je používat - nerozhodly je prostě stáhnout šňůrkou ke zdi.  Náš původní návrh obsahoval plechové paravány - perforované malinkatými dírkami do vzoru moderní krajky a nastříkané na bílo ... to se ale nelíbilo panu majiteli - chtěl něco "normálnějšího" ... a přiznáváme - NEBYLO TO DOBRÉ ŘEŠENÍ a neměli jsme se k němu nechat "dokopat".