Dělat, co mě baví ... nestačí, bohužel ne!

 


 

mf-dnes-01-1350hTo by asi chtěl úplně každý - aby jen dělal to, co je mu příjemné:)

 

Na jednom polštářku na trhu dekoračních předmětů, který jsme kdysi navštívili, byl nápis: "Štěstí není dělat v životě jen to, co nás baví ... ale dělat všechno, co musíme tak, aby nás to bavilo."

 

Je to citát k zamyšlení:) a hodně souvisí s tím, že ani tak "zdálky hezký obor", jako je interiérový design, není o samých příjemných situacích (což nám dvanáctiletá praxe říká, že tuší jen málokdo, kdo se na tuto kariéru vrhá ... proto většina našich absolventů nic moc nedělá a divně se v tom plácá, veškerou energii spotřebovává na "předstírání, že jsem designérka" a jen asi tak 10% má rozjetou praxi a hezké realizace.

 

 

 

 

 

 

 

Jsme v napůl umělecké profesi - a tím to máme jiné i od účetních i od Blahniků. Protože kdybychom byli účetní, tak se od nás nečeká ta síla osobnosti, ta "jakože kreativita" - TY SEXY FOTKY .... v profesi účetní jde o to být solidní, spolehlivý, zorganizovaný (u nás tedy též - to je dlužno zmínit vehementně - ale je to v pozadí) a nemusí se demonstrovat, že v téhle zakázce jsem kreativně ušetřila na daních 100 mega tím, že ... a nemusí se to dokládat fotkama:)

 

V čistě umělecké profesi pak jde o to, stvořit dílo, které zaujme. A taková módní návrhářka to má oproti nám opravdu mnohem jednodušší v "business prosazování", protože ta, když si půjčí 300 000 Kč na svou první módní přehlídku, tak má šanci na sebe připoutat pozornost. Jenže my si za 300 000 Kč koupíme tak kuchyni a sedačku a ani nám nezbyde na pronájem toho bytu, kde to chceme fotit...:) Si děláme legraci, ale snažíme se tím přirovnáním naznačit, že "demonstrace našich schopností" je nutně financovaná penězi klientů. A nemalými. A navíc v tom ti klienti budou žít = budou to používat. Protože lze si představit, že je někdo velmi bohatý a má chuť se rozšoupnout a řekne "zde máš půl mega, vytvoř mi dílo" (nezapomeňme, že na tuto situaci ovšem platí podmínka - oslovený má silné renomé = je slavný) ... Jenže klient ještě může být schopen "bouchnout" půl mega za obraz, který mu visí v hale a nijak zásadně "mu neleze" do života, ale u celého domu do toho "prostě bude chtít kecat" (čest výjimkám, které mají několik bytů a už to neřeší, protože se nejedná o jejich hlavní byt / rodinné sídlo, ale spíš o vlastní hotelový pokoj).

 

Takže zpět k tomu "dělat, co mě baví" ...

 

Kdyby se ta definice vztahovala na situaci, že si doma dělám hezký interiér, tak by mohlo platit, že je člověk interiérová designérka a přitom nemusí mít klienty. Jenže to zní divně - ne? "Hele Marie, já jsem teď interiérová designéra - minulý týden jsem dodělala náš obývák." 

 

Nicméně je možné mít prosperující business jiného rázu a z "našetřených peněz" postavit "zájezdní hostinec" a interiéry mu udělat sama a mít tak báječně krásné fotky, ale interiérová designérka si pak člověk může říkat tak ještě rok poté, ale pak to pomalu začne být trapné, že má člověk jediný návrh a ten se stal před rokem. Takže je to o jakési průběžnosti - chce-li člověk říci "dělám to" a ne jen "udělal jsem".

 

Vlastníte-li ovšem řetězec hotelů a měníte-li průběžně pokoje ... pak Vám "rodinný business" k prosazení se v této profesi postačí:) vzorem je nám Kit Kemp, která se vdala za majitele sítě hotelů a je jejich designérkou.

 

Takže "JEN" dělat, co mě baví ( občas a s jakýmikoliv výsledky) ... nestačí ... pojďme si to tak nějak odsouhlasit:) Je v tom prostě ještě něco jiného.